Druhé místo jsme absolutně nečekali, přiznává Zdráhal. U týmu by měl pokračovat

Stoprocentně, pro mě je to obrovské překvapení. Hokej sleduji na všech úrovních a věděl jsem, že byl v Opavě v posledních letech pokles a měnili se trenéři. Když mě oslovil Jirka Žůrek (šéftrenér Slezanu, pozn. autora), tak mě to nadchlo, cítil jsem šanci. Říkal jsem si, že se přece nemůžeme pořád plácat v tom špatném.

Základním cílem pro nás bylo playoff, ale samozřejmě jsem kluky v létě neznal a na začátku byly výsledky všelijaké. Po pátém kole jsme si s Alešem Tomáškem říkali, že bude velmi těžké se vůbec dostat na hranu postupu. Pak jsme ale jako mávnutím kouzelného proutku odehráli i přes těsnou prohru skvělý zápas v Brodě. To nás nakoplo a udělali jsme pěti, šesti zápasovou šňůru. Ale ani tehdy jsme na druhé absolutně nemysleli.

Myslím si, že se komfortně necítím doteď, to bude trvat ještě hodně let. Mám spoustu mezer a potřebuji se zdokonalovat. Nikdy si asi žádný trenér neřekne: „Tak, a teď jsem trenér!“. Zkraje nemáte sebevědomí, nevíte, co si o vás kluci myslí. Trošku jsem váhal a to je to nejhorší, co může být. Časem jsem ale zjistil, že nás kluci poslouchají a vnímají. S Alešem jsme jim každý něco dali, sedla si kabina a začali nás respektovat. Dál nás samozřejmě posunuly i výsledky.

Hokej je takový, jako hráč jsem se s takovými výsledky taky setkal, ale vnímal jsem to zcela jinak. Na střídačce to prožívám ještě víc, hraji snad za všechny na hráče. V prvním kole jsme šťastně doma porazili Kopřivnici a pak jsme dvě třetiny hráli jedno z lepších utkání v Jičíně. Myslel jsem si, že budeme mít šest bodů a klid. Najednou přišel kolaps, říkal jsem si, že to snad hráči dělají schválně. Vběhl jsem do kabiny, řekl jsem věci, které bych už dneska neřekl a chladl jsem z toho snad týden. Prohráli jsme i v Hodoníně a v Šumperku, nevypadalo to moc dobře. Když se zatím ale ohlédnu, tak je možná i dobře, že jsme v tom Jičíně takto dostali za uši.

Asi jsme nekladli takový důraz na taktiku. Celkem dost jsem chodíval na druhou ligu do Poruby a hokej jsem viděl tak, že kdo dodržuje taktiku, vyhrává. I když některé týmy měly lepší hráče, tak bez dodržené taktiky nemohly uspět. My jsme taky tak hráli, volnomyšlenkářsky jsme přicházeli o vedení. Zkraje jsme nevěděli, co s tím a potom jsme na taktice začali pracovat ještě víc. Pořád se vracím k zápasu v Brodě, ale tam byl ten zlom. Pak už jsme jeli, zajímala nás jenom taktika. Kluci jsou směrem dopředu šikovní, ale jejich problém je disciplína. Zbytečné fauly, nesmysly v obranné třetině. Dali jsme jim proto za úkol držet si hráče a dostávat se co nejrychleji ze třetiny. Začalo nám to fungovat.

Ani jsme si neuvědomovali, že máme doma takovou pevnost. Postupem času jsme nad tím ale začali přemýšlet a říkali jsme si, že asi nemůžeme venku hrát stejně jako doma. Doma máme za námi lidi, více si věříme. Proto jsme i před domácími zápasy více nacvičovali přesilovky. Venku jsme hráli zezačátku otevřeně, pak jsme ale hráli zodpovědněji. Soustředili jsme se na to, ať se jednoduše dostaneme ze třetiny a nic nevymýšlíme. Ať udělá chybu soupeř, ne my. Samozřejmě ne všichni hráči si ale dají říct a některé zápasy jsme po chybách ztratili. Tabulka byla od druhého do osmého místa strašně vyrovnaná, každý mohl porazit každého. I Šumperk byl hratelný, ale musela se sejit disciplína a skvělý výkon. Nám se to ani jednou nepodařilo, i když jsme je doma měli na lopatě.

Sedm z devíti mužstev bylo totálně vyrovnaných. Bývalo to tak, že bylo třeba prvních pět vyrovnaných, pak odskok a utvořily se takové skupinky. Ale ten silný střed bojoval o všechno, rozseklo se to asi až pět kol před koncem. Jičín a Žďár nečekaně odpadli, naopak Kopřivnice se vyšvihla.

Do hráčů nevidím, asi si to někdo uvědomoval víc, někdo míň. Občas se mohlo zdát, že jsme na střídačce zbytečně řvali, ale to se musí, aby pořád mužstvo bylo ve střehu. O Vánocích nám Jirka Žůrek říkal, že Opava mívá dlouhodobě problémy po Novém roce, stalo se to loni i Martinovi Janečkovi. Tím mě trochu vylekal. S Alešem jsme to začali řešit, takže jsme nic nepodcenili a v lednu klukům šlapali po krku. Kousek po kousku jsme se posouvali, pořád jsme ze čtyř zápasů dva a půl urvali. Nějakou herní krizí jsme si samozřejmě prošli, ale v těchto zápasech nás někdy podržel Matyáš Daňa a měli jsme aspoň bod. V některých zápasech jsme naopak zase byli lepší, ale prohráli jsme.

Už po druhém zápase v Jičíně jsem si říkal, že jestli to tak půjde pořád, tak budu do konce sezony zralý na infarkt. Pak jsme se zvedli, takže se to nějak srovnalo. Těžko mi bylo okolo Vánoc doma s Budějovicemi, ale naštěstí jsme nakonec zápas uhráli. Dobře mi samozřejmě nebylo ani po výprasku v Šumperku, protože jsme pak doma měli rozjetý Žďár, navíc jsme neměli ještě ani tutové play-off. V tu dobu jsme si říkali, že budeme rádi za čtyřku. Mrzí ještě domácí zápas s Valmezem, kde jsme úplně odevzdali druhý bod.

Vlivem okolností se celá situace vyvrbila tak, že nám stačilo vyhrát v Brodě, nepodcenit Budějky a byli bychom druzí. Jeli jsme tam ze dna, ale z týmu najednou dýchala atmosféra, že tam prostě vyhrajeme. Doteď mě z toho mrazí. Beru to jako náš nejlepší zápas, všichni hráli od prvního do posledního skvěle. Já jsem řval jenom proto, abych je ještě více hecoval. I za stavu 2:0 to bylo těžké, šli jsme do čtyř a inkasovali, pak další vyloučení… Dali jsme naštěstí gól a pak už jsem věřil, že vyhrajeme.

Chtěli jsme hrát. Oni měli mít ve středu nějaké juniory, tak jsme jim vyšli vstříc s úterkem. Vyhovovalo nám to, protože jsme si mysleli, že budeme hrát předkolo, takže by se nám den volna navíc hodil. Když jsem se na to pak podíval, tak ti jejich junioři měli zápas v už v úterý. Myslím si, že to z jejich strany nebylo fér. Nám druhé místo spadlo do klína, ale chtěli jsme si ho uhrát na ledě, navíc by asi přišlo hodně lidí. Přemlouval jsem je, aby alespoň nějakým způsobem přijeli, že to nebudeme hrotit a něco si na nich dokazovat, ale prostě to odpískali. Podle mě celou dobu věděli, že nepřijedou.

Já jsem určitě nechtěl Hodonín. Ale na druhou stranu jsem nechtěl ani Brod, i když jsme je čtyřikrát porazili. Říkal jsem si, že je to takový playoffový tým, mají tam Třetinu, porazit je sedmkrát za rok by bylo tak trochu science fiction. Pak jsem se ale díval na jejich třetí zápas s Kopřivnicí. V tu chvíli jsem si nepřál nic jiného, než s nimi hrát. Přišlo mi to, že hrají, jakoby už měli po sezoně. Kopřivnice vedla 2:1 a vypadalo to, že bychom nakonec asi šli na ten Hodonín. Když bych měl říct pořadí, tak jsme měli Brod, Valmez a nechtěli jsme Hodonín. Moc na ně neumíme, mají zkušené hráče v čele s Balánem.

Až semifinále by rozhodlo, zda do toho druhého místa budeme. Případné finále s Šumperkem by bylo oslavou hokeje, věřím, že by si na zimák našlo cestu plno lidí. Budu mluvit i za Aleše, protože na všem máme stejný podíl, přesně takové zápasy chceme zažít.

Myslíte, že největší předností Slezanu byla týmovost?

Stoprocentně, kabina fungovala. Staří vytvořili takovou tu osu a mladší hráče si hlídali. Pár hráčů, kteří se nějakým způsobem vymykali, tady bylo, ale buď si je kabina srovnala, nebo nedostali prostor. Každý tým má nějaké škraloupy, někdy větší, někdy menší. Sám jsem jako hráč nebyl jednoduchý oříšek, dneska jako trenér ale vím, že mám radši hráče, který mi to odkýve, i když si třeba za rohem řekne svoje. Nebo mi třeba i něco řekne, ale slušně, mezi čtyřma očima. Ksichty na střídačce, kroucení hlavou, to je základní neúspěch hráče, protože trenér takové nechce. Jsem otevřený ke všem, dělal jsem si všechno podle toho, jak jsem hráče cítil. To, že tady zrovna staří hráli parádně, to mi hodně pomohlo, o to to bylo jednodušší.

Chápu, že mladší občas měli výkyvy, ale je důležité si uvědomit, že já jsem teď v krizi, nemůže za to trenér. Když hráči budou hrát sami, trenér může sedět v kanclu, dívat se na televizi a ten tým vyhraje.

Snad nikdo z týmu nebude žárlit, když vytyčím jeho jméno. Za celou sezonu snad nebyl zápas, který mu nevyšel. Pochválit musím ale i Kryštofa Lamlu. Chtěli jsme jej dávat do branky častěji, ale Matyáš chytal tak, jak chytal. Měl skvělý přístup a s rolí dvojky se popasoval skvěle. Když do branky vešel, tak to dobře dochytal. Kryštofa jsme do branky dali při našem zlomovém utkání v Brodě. I když Matyáš chytal skvěle, museli jsme udělat nějakou změnu. Kryštof ten zápas odchytal skvěle a kluci hráli parádně, bohužel se ale těsně prohrálo. Kdyby se vyhrálo, tak asi chytá i další zápas. Matyáš byl pak ale nepřekonatelný, jeho výkony byly až prvoligové. Za mě byl nejlepším brankářem skupiny. Doufám, že ho tato sezóna nakopne ještě výš. Samozřejmě bychom jej tady chtěli i nadále, ale budeme šťastní, když se mu bude dařit.

Co se týče Havířova, to je pro mě srdcová záležitost, troufám si říct, že jsem tam zanechal nějakou stopu. Trénuje tam Jirka Režnar, který je z Opavy a trénoval mě, je tam i Patrik Rimmel, se kterým jsem hrál. Začalo to opatrně, v létě jsem netušil, že to bude takovým přínosem. Oni měli hráče z Vítkovic, takže se jim nějací kluci uvolnili. Celou sezonu tady parádně odehrál David Zdeněk, skvěle hrál i Dominik Cihlář.

Chodili tady i další. I když v některých zápasech dostali strašně nízkou roli, ve třetí lajně bez přesilovek, oslabení, tak to zvládli a vyhrálo se. Po zápase jsme si s nimi promluvili, oni to chápali a měli chuť přijet znovu. Chtěl jsem je dát do hry více, ale když mi hrály první dvě lajny, tak to nešlo. Naopak se ale výrazným způsobem podepsali pod výhrami v Jičíně, Brodě a dalších zápasech. I opavští kluci cítili ještě větší sílu. Kdybychom byli kompletní, tak jsme s nimi mohli v případném finále zatopit i Šumperku. Spolupráce s Havířovem byla jedním z klíčových bodů našeho úspěchu. Uvidíme, jak to bude v příštím roce.

Měli jsme nějaké sezení s vedením, předběžně jsme s Alešem domluvení, že budeme pokračovat. Chtěl bych tímto poděkovat panu Holušovi, paní Brňákové a celému vedení. Ekonomicky se postarali o chod klubu, podmínky hráčů byly do puntíku splněny. Vypíchnout musím i Zbyňka Sklíbu, který také odvádí velké množství práce, která na první pohled není vidět.