Ustoupit není kam, za námi je Moskva. Sovětské metody v Rusku přetrvávají, hlásí Haas

Vrátil jste se do Opavy, se kterou jste před dvaceti lety postoupil do extraligy. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Nevzpomínám. Začal jsem se zabývat psychologií a filozofií. Zjistil jsem, že se nemá cenu šťárat v minulosti, všechno je to mrtvé. Tyhle věci, i když byly pěkné, jsou dávno pryč. Nic s tím už neudělám. Z mého pohledu mi to připadá jako ztráta času. Články, všechno, co spojovalo minulost, jsem vyhodil. Děti se snažím se učit, aby žily tady a teď. Problém našeho školství je, že je učíme nebýt tady a teď.

Kdy vás napadla myšlenka stát se trenérem brankářů?

Všechno to bylo na základě intuice. V Německu jsem měl ještě podepsanou smlouvu a odjel jsem do zahraničí. Už v Německu mě hlodalo, jestli to mám podepsat. Bylo mi čtyřicet pryč a oni se mnou asi byli spokojeni. Nikdy jsem neodflákl žádný trénink, takže jsem byl zvyklý chytat většinu sezony. V Augsburgu jsem byl jako druhý gólman. Většinu zápasů odchytal Dennis Endras, který byl v tu dobu v nároďáku, ale mně to nevadilo. Přál jsem mu to. Líbilo se mi, jakým stylem chytal. Byl jsem nadšený. Dělal jsem si poznámky. Už jsem se de facto připravoval na trénování.

Takže jste se začal pomalu smiřovat s koncem kariéry...

Chtěli po mně, abych byl připraven na dvanáct, patnáct utkání. Pro mě bylo strašně těžké si představit, že bych měl za měsíc chytat dva nebo čtyři zápasy. Nebyl jsem v tempu a psychicky jsem se tím užíral, že nejsem týmu tak prospěšný, jak jsem chtěl být.

V té době pro mě bylo v podstatě nemyslitelné, abych se učil nový styl. Absolvoval jsem nějaké kempy, ale bylo to něco úplně jiného, než jsme se učili. Kluci ve dvaceti, pětadvaceti letech uměli neskutečné věci. Byli rychlí a fyzicky zdatní. I když si myslím, že v té době jsem na tom byl fyzicky možná líp než oni, ale technika mě omezovala strašným způsobem. Řekl jsem si: „Ne, tohle není můj cíl.“ To, co jsem se naučil, chci předávat někomu jinému. Navíc děti začaly hrát hokej. Cítil jsem, že hrát a trénovat, není ono.

Co následovalo pak?

Vrátil jsem se do Opavy a chtěl tady trénovat, ale nějak to nevyšlo. Šel jsem do Vítkovic, kde jsem byl asi tři měsíce s Kubou Štěpánkem. Bavilo mě to, ale necítil jsem se tam dobře a odešel pryč. Nechci to moc rozebírat. Prostě jsme se rozešli. Začal jsem soukromě trénovat a byla to pro mě obrovská škola. Jezdili za mnou gólmani z celé republiky. Potřeboval jsem zaplatit led i sebe. Dny, které tam brankáři strávili, proto byly celkem drahé. Obdivoval jsem je, že jsou schopni jet 250 kilometrů, být celý den na ledě, opravdu makat, a pak jet zpátky.

Bylo to náročné a uvědomil jsem si, že nesmím odfláknout jediný trénink, protože oni by už nepřijeli. Na každý trénink jsem se připravoval tak, že jsem do něj chtěl dát maximum. Tohle bych možná přál některým trenérům, kteří trénují v oddílech, mají svůj plat a ví, že jej dostanou. Není na ně vyvíjen žádný extra tlak. Pokud by se tak ale měli živit, odfláknout jeden trénink, pak jim nikdo nepřijede a oni zjistí, že neuživí rodiny, nezaplatí led a podobně, to by byla jiná zkušenost. Prošel jsem si tím a vím, že to není vůbec jednoduché.

Trenér brankářů a cestovatel. Haas urazil 60 tisíc kilometrů

Jaké byly námluvy s pražským Lvem?

Začal jsem jezdit a trénovat. Zavolal mi Milan Hnilička, takže jsem jezdil do Boleslavi. Byly to v podstatě galeje. Vstával jsem ve dvě ráno a jel jsem vlakem do Boleslavi. V devět jsem dorazil a v deset jsem byl na ledě. Dva, tři dny jsem tam odmakal a zase zpátky. Pak jsem jezdil do Polska, kde trénoval Jirka Režnar, a do Zvolena za Adamem Trenčanem. Za rok a čtyři měsíce jsem najezdil asi šedesát tisíc kilometrů. Bylo to šílené. Už jsem ani nejezdil autem, ale vlakem. Nebyl jsem vůbec doma, pořád jsem jezdil a trénoval.

Tahle práce mě bavila, pro mě to vlastně nebyla práce, ale zábava. Někdy se mi samozřejmě nechtělo jet. Hlavou se mi honily myšlenky, proč tam jedu. Když jsem však přišel na led, pohltilo mě to. Ani jsem nevěděl, že trénuji dvě nebo tři hodiny. Milan Hnilička se bavil s Radkem Tóthem, který byl ve Spartě a dostal nabídku jít do Lva, ale nevěděl, jestli tam má jít. Nějak se to zašmodrchalo, a pak mi volali, jestli bych to vzal. Za tuhle nabídku jsem byl rád a první sezona pro mě byla zkouškou.

Jak dopadla?

Byl tam Kanaďan, takže jsem musel zkusit angličtinu. Když jsem šel ve třiceti letech do Německa, neuměl jsem vůbec žádný jazyk. Ve škole jsem se učil možná trochu rusky a německy, ale víte, jak je to ve škole. V Německu jsem se naučil německy, a pak najednou zjišťuji, že němčina nestačí. Začal jsem se tedy učit anglicky a najednou jsem byl ve Lvu a šup – Kanaďan.

Tréninky jsem s ním musel řešit anglicky, takže jsem se zdokonalil. Další rok přišli Finové Vehanen a Engren a byla to špičková sezona. I kdybych to chtěl vymazat z hlavy, nejde to. Emočně to bylo velmi silné. Celý mančaft byl neskutečný. Sešla se tam tehdy taková parta lidí, že to nejde slovy ani popsat. Když to budu někomu vykládat, jen stěží to mohu někomu předat. Jsou to mé emoční zážitky. Taky proto se říká, že emoce jako láska jsou vždy nad slovem. Nikdo to nemůže popsat a tohle je asi něco podobného.

Co jste si z angažmá ve Lvu odnesl?

Vehanen byl neskutečný profesionál. Od něj jsem se učil jeho stoický klid. Jak se koncentrovat. Jeho sebekontrola byla úžasná. Bylo skvělé jej sledovat, jak se po nepovedeném zákroku na tréninku, nebo i v utkání opravil.

Byl tam další Fin Jaakola, který dnes hraje v reprezentaci. Pořád na sobě pracoval. Kluci jako Birner či Klepiš, byli neskutečné, jak se připravovali. Když tam přišel Zdeno Chára, vůbec jsem neměl pocit, že by si na něco hrál. Když jsem se s ním chtěl o něčem pobavit, o tréninku, NHL a tak dále, nabídl mi, že se můžeme přijet podívat do Bostonu, jak se trénuje. Tohle bych přál každému trenérovi, aby si to zažil a měl možnost pracovat s takovými profíky, což se jen tak někomu nepoštěstí.

Spoustu lidí překvapil náhlý konec klubu. Jak jste to vnímal?

Prostě to přišlo. Někteří z toho byli samozřejmě zklamaní, protože jsme byli připraveni. Byl jsem v kontaktu s trenérem Václavem Sýkorou. Byli jsme dohodnuti, že se za týden sejdeme. On už měl naplánované tréninky. Měl přijít finský trenér Juukka Rautakorpi, ale v té době ještě nebyl podepsaný. Dávali spolu dohromady kempy. Zničehonic přišel zlom a byl konec.

Ocitl jsem se bez angažmá a jel jsem pomoci kamarádovi na kemp do Německa. Manželka z toho byla trochu nervózní, ale říkal jsem ji: „Neboj se, až přijedu, něco bude.“ V pátek jsem dorazil z kempu a v sobotu mi volal agent Vláďa Vůjtek, jestli nechci jít na zkoušku do Čerepovce, že tam mají problém s trenérem gólmanů. Odešel jsem tam a myslel, že tam budu tři měsíce. Nakonec jsem zůstal do konce sezony, a pak přidal ještě další ročník. I když jsem si říkal, že už tam nejdu.

Rusko? Prášky na spaní a desítky hodin v letadle

Bydlela s vámi v Rusku rodina?

Rodina tam se mnou byla asi tři měsíce, ale byl to jiný svět, i pro děti. Pořádně tam nemohly hrát. Trénovat sice mohly, ale nechtěl jsem je omezovat. Slíbili mi, že děti budou hrát, ale to nesplnili. Po třech měsících druhé sezony odjeli blízcí domů a já jsem definitivně řekl, že KHL je sice super, ale nepotřebuji pořád lítat. Každý týden nalítat dvanáct tisíc kilometrů a být pořád v kolotoči hotel – zimák – trénink – video. Na druhou stranu jsem měl čas číst, studovat a vzdělávat se. Dětí nám ale dospívají a já zjišťuji, že s nimi nejsem. Mohlo to dopadnout tak, že bych byl čtyři, pět let v Rusku, děti odejdou z domu a jejich dětství bude pryč.

Jak náročné bylo cestování v KHL?

V Rusku je velký problém s časovým posunem. Vyletěli jsme v 8 hodin z Prahy a letěli dvě hodiny do Novosibirsku, kde už byla tma, protože tam bylo o šest hodin víc. Když jsme letěli na východ, žili jsme pořád v noci. Nechtěli jsme přehazovat čas, takže jsme drželi ten pražský. Přiletěli jsme například do Chabarovska a ve dvě ráno našeho času jsme šli na led. Za ty tři, čtyři dny, které jsme tam strávili, jsme viděli denní světlo možná hodinu, což na člověka působí strašným způsobem.

Máte pocit, že jste probudil před dvěma hodinami, ale už je zase noc. Tělo se ukládá k spánku a pro hráče je to neskutečně těžké. Fakt je obdivuji. Někteří z nich jsou třeba půl roku na prášcích na spaní, což rozhodí celý nervový systém. Je neskutečně těžké, aby pak hráči pořád podávali dobré výkony. Patří jim obdiv. Tohle bych asi nechtěl dělat. Ládovat do sebe chemii proto, abych byl vůbec schopný nějakým způsobem fungovat.

To zní šíleně...

S Vencou Sýkorou jsme měli takový rytmus, že jsme se v osm hodin ráno setkali a šli na zimák. Začali jsme dělat video a přípravu na trénink. Pak byl trénink a video na další zápas. Končili jsme třeba v pět odpoledne a to už byla opět tma. Vycházeli jsme, když byla tma a přicházeli, když byla tma. Moderní haly dneska nemají okna, takže jsme vůbec neviděli denní světlo. Člověk je úplně zblblý a pracujte takhle čtyři, pět měsíců... My jsme slunce viděli v momentě, kdy jsme letadlem vyletěli nad mraky. Chvíli jsme jej viděli, a pak už zase nic.

Lidé si to ani neuvědomují. Říkají, že KHL je super, ale ta soutěž má možná daleko víc stinných stránek, než plusových. Pokud tedy nikdo nebere, že hlavní plusovou stránkou jsou peníze. Pokud ale někdo dělá něco jen pro peníze, nebude šťastný.

Sovětské metody dělají z hráčů mrzáky

Obávaným strašákem hokejistů je báza. V Čerepovci byla taky?

Naštěstí ne, ale podobné sovětské metody tam přetrvávají. Je tam hokejová škola pro děti, kterých je tam 970 a nikdo se nezabývá tím, zda jsou zdravé a trénují zdravě. Je jich hodně, takže to nikdo neřeší. Pak jsou tam kvůli tomu v šestnácti letech mrzáci. Dmitrij Juškevič, který hrál dřív v NHL a v Čerepovci byl nejprve asistent s Vencou Sýkorou a následně hlavní trenér, je asi o pět let mladší než já a pomalu nemůže chodit. Neudělá dřep, protože má zničené nohy. Takhle vypadá drtivá většina bývalých hráčů, jsou úplně odrovnaní.

Klasický je ruský trénink, kdy ráno začínáte čtrnáctikilometrovým krosem, na kterém vás zničí, a po něm jdete na led, kde vás ještě doničí. Čím víc vypadáte zničeně, tím mají trenéři větší pocit, že lépe trénovali. Samozřejmě ne všichni, ale co jsem viděl, své dítě bych tam nedal, ani kdyby mu dávali nevím kolik.

Nesmyslné tréninky po sezoně jste však, hádám, museli absolvovat, že?

To je úplně šílené. S tím jsem měl problém. Kvůli tomu jsou tam, kde jsou. I když je ruský hokej pořád velmoc, má potíž konkurovat Kanadě. V Rusku trénují jen proto, aby trénovali. Netrénují proto, aby to mělo smysl. V tom se mi neskutečně líbil trenér Jalonen. Řekl: „Jdeme na led a budeme trénovat padesát minut. Děláme tohle a tohle cvičení, má to takový smysl a cíl. Budeme trénovat, abychom se připravili na tuhle záležitost a tento zápas. Nebudeme trénovat jen proto, abychom se unavili.“ Finové jsou mentálně úplně někde jinde.

Rusové jsou schopni se bavit. Jsou přátelští. S žádným Rusem jsem neměl problém, ale ta mentalita… Byli tam kluci ze Švédska, kteří z toho byli úplně hotoví. Když jsme měli nějaký proslov a trenér říkal: „Ustupať nikuda, za nami Moskva!“

Ptali se mě: „Co to říká?“ Odpověděl jsem jim: „Buď rád, že tomu nerozumíš. To ti ani překládat nebudu.“ To byly věci, kdy jsem si připadal jak na stranické schůzi. Po zápase, který jsme prohráli, jsme byli na koberečku a už nám vymývali mozek. Já jsem to vůbec nepřijal. Smál jsem se tomu a ten ředitel věděl, že ho nerespektuji. Pro mě to byl kašpar. Nemělo to nic společného s vedením sportovního týmu.

Čím si vysvětlujete, že se trénuje i po sezoně?

S Vencou Sýkorou byla diskuze, když vykládal o semináři švédského trenéra Pära Mårtse. Ten říkal: „My děláme hráčům na téhle úrovni v KHL a reprezentaci servis. Máme jim umožnit, aby dokázali prodat to, co mají natrénováno.“ Pokud jich je v Rusku tolik, nepotřebujeme je ničit, ale máme vybírat ty dobré a nechat je hrát. Realita je ale taková, že se to tam mydlí hlava nehlava.

Kluk nemůže pořádně ani chodit. Má v háji kyčle, a proto ho bolí záda. Měli jsme takové tréninky, že mu nasadili 120 kilo na záda a šup, dělej dřepy! Takový kluk pak hraje ještě dva roky a konec. Byli tam dva hráči, kteří měli operovanou páteř, a byli v podstatě mrzáci. Tohle je pro mě odstrašující příklad. S dětmi v Opavě to chci dělat jinak, proto jsme začali s trenéry dělat malá školení, jak trénovat správně. Začínáme fyziotréninkem, aby byly děti opravdu připravené.

Jak na tom byli brankáři?

Všichni gólmani snad byli spokojeni, protože jsme každý den začínali něčím na suchu, přišli jsme na trénink a měli minimálně patnáct až třicet minut brankářský trénink, kdy jsme dělali pohybové věci, které asi nikdy neviděli. Teď nemluvím o Kubovi Štěpánkovi, ale ostatní gólmani byli zanedbaní. U těch ruských brankářů jsem se divil, že vůbec mohou chytat v KHL. Za rok ale udělali neskutečný pokrok a byli schopni chytat. Asi z nich nikdy nebudou špičkoví gólmani pro KHL, možná budou druzí, ale takhle to byli všichni brankáři z VHL.

Ve volném čase čtení knížek a procházky lesem

Říká se, že v Rusku hráči cestují starými letadly na hraně životnosti. Je to pravda?

Co jsem viděl, není to až tak pravda. Létali jsme letadly Jak-42, z nichž měl každý strach. Piloti, které jsem zažil, však byli vynikající. V letadle jsem si buď četl, nebo spal a párkrát se mi stalo, že jsem se probudil, až když jsme se zastavili. Vůbec jsem necítil ani přistání. Byl jsem překvapený, jak to piloti zvládli v mnohdy arktických podmínkách, kdy přistáváte na Sibiři a je tam vichřice. V minulé sezoně nám kvůli tomu tři nebo čtyři lety úplně zrušili a my se museli vrátit do hotelu, protože venku byl takový uragán, že jsme nebyli schopni vzlétnout.

Daleko větší strach jsem měl z řidičů autobusů. To byli vrazi. Aby někdo jel devadesátkou na zasněžené silnici a valil to hlava, nehlava... Podle mě neměli ani omezovač rychlosti. Bylo neskutečné, jak někteří jezdili. Říkal jsem si, že jestli přežiji tohle, pak už všechno. (směje se)

Doprava v Rusku se obecně řídí svými nepsanými pravidly, že?

Hlavně v Moskvě. Většina lidí má větší džípy, protože mají levný benzín. Rusko je prostě Rusko. Ne nadarmo se říká, nebyl si v Rusku, tak neraď. Když člověk vidí z letadla, jak je Rusko obrovské... Letíte třeba šest, sedm hodin a pod sebou máte pořád lesy a řeky. To je neskutečné. Shora je tak obrovské, že chápu, proč jej nebyl nikdo schopen podrobit. Rusové jsou sami o sobě houževnatí, což prokázali i za druhé světové války, ale ta příroda a zima... Na to musí dojet každý, kdo na to není zvyklý.

Přes Sibiř letíte čtyři, pět hodin a pořád je to totéž. Minus čtyřicet, padesát stupňů a sníh. V Chanty-Mansijsku, kde se jezdí také Světový pohár v biatlonu, bylo minus šedesát a možná to ukazovali i tady v televizi, jak lidé z balkonu vylívali horkou vodu a než dopadla na zem, byl z ní rampouch.

Řidič, který nás tehdy vezl, říkal, že jsou některé vesnice přístupné autem pouze v zimě. Přes léto jedině vrtulníkem, protože tam jsou bažiny. Když jsou velké mrazy a lidé chtějí jet z města do města, vždy se na okraji města počkají a čtyři, pět aut jede v koloně, protože kdyby se někomu něco stalo, tak je po všem. Než by se člověk někomu dovolal a někdo přijel na pomoc, zmrzl by. Tohle jsou věci, které v našich končinách nikomu ani nedocházejí.

Jak jste trávil volný čas v Rusku?

Když jsem tam byl sám, chodil jsem po lese. Když jsem byl s rodinou, trénoval jsem s dětmi. Jinak jsem hodně četl. Dneska už nemám čas ztrácet čas. Za dva roky mi bude padesát, ačkoliv na ta čísla moc neslyším. Je mi fajn, a když cvičím s mladými kluky, ani nepřemýšlím nad tím, kolik mi je. Cítím se dobře. Mám takovou touhu pořád se zlepšovat a zdokonalovat.

Jakmile ucítím, že mi hokej v Opavě bude těsný, nebo tomu nepřináším, co chci, půjdu zase o dům dál. Nevím, jak to nazvat, ale stále mám před sebou cíle. Zajímá mě výživa a strava, v tomhle bych se chtěl zdokonalit. Zdroje, které tady máme, nejsou úplně nestranné. Hodně nás ovládá potravinářský průmysl, o stravě tak máme zkreslené informace. Když se chcete něco opravdu naučit a zjistit, jak to s lidským tělem je, lze těžko najít zdroje, které vám to řeknou. Hledám někoho, kdo je v tomto vývoji výš, abych se od něj mohl učit.

Jak vypadá Čerepovec? Je to typické průmyslové město?

Jestli někdo viděl Ocelové město od Julese Verna, je to něco podobného, ale nechci přehánět. Třeba Magnitogorsk je mnohem horší. Když jsme tam přijeli poprvé, byl to pro mě šok. Podíval jsem se na tamní fabriku, což byl pás asi deseti kilometrů. Všude haldy, kouřící komíny, a když byl velký mráz a fouklo to jedním směrem, všechny stromy byly šedé. Všechno kolem bylo úplně namrzlé šedou barvou.

Čerepovec není tak velký a továrna je tam možná poloviční, ale taky dost kouří. Navíc je přímo v centru města. Dneska to chápeme jinak, ale kdysi, aby to bylo nejlevnější, se kolem fabriky stavěly domy. Dělníci tak mohli co nejrychleji do fabriky. Nyní je to šílené. Když to foukne, fakt to cítíte. Přirovnal bych to asi k Třinci v 50. letech, ale je to tak pětkrát větší.

KHL je černá díra, NHL funkční společnost

Proslýchá se o vážných ekonomických problémech klubů v KHL...

Už jsem to několikrát říkal. Myslím si, že KHL je černá díra. Když bych měl porovnat KHL a NHL: NHL je firma, která vydělává peníze. Nevím, jaká čísla mají teď, ale v roce 2013 jsem viděl zprávu, že NHL vydělala 3,3 miliardy dolarů. Je to funkční společnost. V KHL to chodí tak, že nějaký oligarcha, gubernátor nebo někdo dá peníze. Není to tam na takové úrovni jako v zámoří a možná ani nikdy nebude. NHL má 100 let, KHL 8 let.

I když se snaží NHL kopírovat, tamní mentalita je úplně jiná. Postkomunistické země jsou zasaženy komunistickou výchovou, i Rusáci to říkají. Na ruské hokejisty nemůžeme jít s demokracií, ale s bičem. Když nad sebou neucítí tlak, prostě se na to vykašlou. Je to tak zkrátka historicky dané. Kanaďané si víc věří. Je to taková kapitola sama o sobě, proč to tak je. Jestli je to zdravé sebevědomí, o tom se můžeme bavit dlouho.

V Čerepovci s penězi nebyl problém? Neblokovali vám po sérii špatných výsledků výplaty?

Nevím, jak to mají druhé kluby, ale ve Lvu a Čerepovci peníze přišly vždy včas. O penězích se ale nechci moc bavit. Samozřejmě hráči si je tam chodí vydělat, ale mě zajímala hlavně sportovní stránka.

Co říkali na váš konec?

Řekl jsem jim to už v půlce sezony. S trenéry jsem se otevřeně bavil. Věděli, jak se na to dívám. Jsem takový rebel. Řekl jsem jim na rovinu co se mi líbí, ale i co se mi nelíbí. Měl jsem štěstí, že tam byl zpočátku Venca Sýkora, který mi dal volnost. S brankáři jsem mohl dělat tréninky, které jsem uznal za vhodné. Vysvětloval jsem jim některé věci, jak by se mohli gólmani vypořádat se stresem a tlakem.

Postupem času jsem si vybudoval pozici, kdy jsem měl úplnou volnost. Dělal jsem, co jsem chtěl. Když jsem viděl, že trenéři dělali něco, co se mi nelíbí, řekl jsem jim to. Oni si to samozřejmě mohli dělat dál, ale řekl jsem jim, že to mám zkonzultováno tady, tady a tady. Snažili jsme se o tom bavit, ale věděli, že jsem rozhodnutý a půjdu zpátky do Česka věnovat se dětem.

Výhrůžky komunistů aneb hokej vs. tank

Neměl jste se svým rebelstvím problém?

S tím jsem měl problém celý život. Tedy já ne. Ostatní ano. Na vojně mi komunisti podali přihlášku do KSČ a v osmnácti letech jsem jim řekl, že to nepodepíšu, což se jim nelíbilo. Vyhrožovali mi, že skončím s hokejem a půjdu do tanku. Měl jsem štěstí, že měsíc nato už lidi na Staromáku zvonili klíčema. Jinak nevím, jak bych dopadl. Možná bych tady ani neseděl a hokej bych vůbec nehrál.

Když se zpětně podívám, ani nevím, co mě k některým krokům přimělo. Všichni máme nějaký strach. Tehdy jsem ho taky cítil, ale ze mě to vyletí. Cítím, že to tak nechci a neudělám to. Když jsem šel do Opavy, tak jsem klukům jednatelům, kteří tady hokej vedou, řekl: „Jakmile mě situace nebo role v klubu povede proti mému přesvědčení, končím.“ Pro mě je na prvním místě dítě, pak klub. Když bude spokojené dítě, bude spokojený i klub. Ale naopak to neplatí. Tohle jsme si vyjasnili. Neřeším, jak dlouho tady budu.

Jste stále v kontaktu s brankáři coby osobní trenér?

Gólmani za mnou jezdí, telefonujeme si. I když jsem byl v Rusku, některé věci jsme s brankáři řešili. Pro ně je mnohdy důležitější než samotný trénink to, že si mají o svém problému s kým promluvit. Prošel jsem si tím a vím, že je to těžké. Trenéři jsou taky pod tlakem. Ti špičkoví jej dokáží vzít na sebe a týmu nechají volnost. Méně dobří přehazují tlak ze sebe na hráče, kteří jim to pak nejsou schopni vrátit výkonem. V tom byl geniální Kari Jalonen. Neslyšel jsem od něj, že by řekl: „Ten hráč to totálně podělal.“ On samozřejmě věděl, že se to danému hráči nepovedlo. Několikrát jsem od něj slyšel: „To byla moje chyba, protože jsem tam toho hráče postavil. Měl jsem to zvolit jinak.“

Bavili jsme se o tom, kdo bude chytat, já jsem mu řekl svůj názor a on taky. Povídal: „Chtěl bych, abys mi vždy řekl, co si myslíš a neměl strach říct opoziční názor. Já jsem ten, který nese zodpovědnost. Stejně to rozhodnu, ale chci slyšet tvůj názor.“ Řekl jsem mu, že Vehanen je v tuhle chvíli lepší, ale protože měl už 37 let, snažil se do branky víc dávat Engrena.

Na začátku mi řekl: „Vy jste udělali chybu. Engrena jste zničili, on není schopen chytat. Teď se budu snažit s tím trénovat, abych mu pomohl. Udělám pro to všechno, aby byl fyzicky připravený.“ Po dvou měsících ale přišel s tím, že jsem měl pravdu, že Engren ještě není připraven. Jako bývalý gólman jsem to prostě cítil. Věděl jsem, jak se připravuje Vehanen, a jak prožívá zápas. I jemu se některá utkání nepovedla, ale byl neskutečný v přípravě. Druhé zápasy odchytal výborně a byl připravený i takticky. Říkával: „Mě jen tak někdo nevytáhne na brankoviště, nechci vyjet dopředu. Vím, že KHL je obrovsky rychlá, jsou v ní chytří hráči. Dají přihrávku rychle za mě a já to do branky nestihnu.“

Byl úžasný na brankové čáře. Co na ní chytil, bylo fantastické. Stál jsem za brankou a zápas jsem si prostě užíval. Ani jsem se nedíval na výsledek. Z mé pozice bylo jedno, jestli vyhrajeme, nebo prohrajeme. Sledoval jsem jeho pohyby. Poté jsem některé situace převáděl do tréninku sám pro sebe a pro mladší gólmany. Někdy jsem vzal na trénink mladé brankáře, aby viděli Vehanena, jak se připravuje. Byla to pro ně neskutečná škola. Přiznali, že hodina s ním pro ně byla jakoby trénovali celý rok.

Nájezdy jsou loterie? Nesmysl

Co říkáte na otřepané klišé, že nájezdy jsou loterie?

Do prčic, jaká loterie? Jestliže Dacjuk umí dát nájezd, není to loterie. Pokud je gólman umí chytat, taky to není náhoda. Je to individuální činnost jednotlivce. Pokud to někdo umí perfektně, ať mi nikdo nevykládá, že je to loterie. Neříkám, že mám patent na rozum, ale z mého pohledu je to nesmysl.

Když jsme hráli s Dánskem na mistrovství světa, nájezdy, které Dánové udělali, byly dokonale provedené. Byly rychlé a našemu brankáři Furchovi nedali šanci. U třetího nájezdu už to byla psychologie. Tam se Dominik nechal rozhodit, trošku se podělal. Udělal pohyb hodně brzy. Nevěřil si. Kdyby si věřil, zůstane víc v klidu a hráče rozhodí. Při prvních dvou nájezdech bylo vidět, že jsou hráči mentálně silní. Když se rozjeli, už věděli, že dají gól. V tom je rozdíl.

Jak moc je pro výkon důležitá hlava?

Pořád se řeší fyzická kondice. Trénujeme fyzicky na 99,9 % a hlavu netrénujeme vůbec. Nevěnujeme se tomu a na tréninku je skoro každý generál. Není tam žádný psychický tlak. Jakmile přijde strach, zabíjí kreativitu. Strach máte tehdy, když nejste v přítomnosti. Když jsem tady a teď, nemůžu mít strach. Strach se pojí s časem. Na základě minulosti mám strach, že jsem zklamal, nebo když mám strach, co bude, pokud se mi něco nepovede. Když jsem schopen udržet se teď, pak nemůžu mít strach a mohu podat skvělý výkon. Když ale vyhodnocuji situaci, jaké by to bylo a jaké to bude, prostě se z toho podělám.

Směje se reportérům a při mistrovství světa vypíná zvuk

Díváte se na zápasy jako fanoušek, nebo jej sledujete trenérským okem?

Nedívám, nebaví mě to. Fanoušky obdivuji, že jsou schopni se dívat, bláznit a brečet kvůli toho, že někdo jiný prohraje. Dívám se na to jako na celek. Nemám favorita. Líbí se mi, když v utkání vidím, co dělá Dacjuk. Jak je schopný vést puk, udělat kličku, nahrát bekhendem tak, že to spoluhráč dostane přímo na hokejku a Zetterberga cítí. Rád sleduji gólmana, který udělá skvělý zákrok. Ten na první pohled vypadá obyčejně, ale takový přitom není. Když se člověk podívá na pohyby, které brankář udělal, jak se do toho poskládal. Hokej sleduji úplně z jiného pohledu.

Směju se těm reportérům, kteří komentují zákrok gólmana slovy: „Ten ani nevěděl, jak to chytil, nebo on ho jen trefil.“ To jsou takové hlouposti, které si člověk ani neuvědomuje. Gólman je tam, kde má být. Je ve správný čas na správném místě. To, že ho puk trefí do břicha je jeho umění, není to neumění hráče. My to otočíme a řekneme, že ten hráč je úplný lempl, že netrefil prázdnou branku. Ale to, že tam gólman byl, neřešíme.

Mozek gólmana a hráče, jsou dva vysílače. Jestliže někdo vysílá silnější signál, ten druhý se podělá. Pokud je brankář mentálně silný, hráč může v rozhodující chvíli zklamat. Vytváří na něj dojem, že je silnější a zatlačí jej. Při mistrovství světa si vypínám zvuk. Nechci poslouchat ty nesmysly. Reportéři nevědomky zlehčují situaci a úplně ji otáčí, i když to tak vůbec není.

Koukáte na oblíbené sestřihy neuvěřitelných brankářských zákroků?

To jsou ty super zákroky, kdy je zákrok přitom udělán už předtím. Líbilo se mi, co napsal napsal Jonathan Quick, že 80 % zákroků provede dřív tím, že se dobře postaví. Tohle komentátoři absolutně nechápou, že brankář na základě svých zkušeností předvídá. Postaví se tam, kde má. Gólmani čtou hráče, hráči brankáře. Můžu být dobře připraven před zápasem, ale v momentě, kdy mi nejede hlava, jsem v koncích. Všude budu o krok pozadu.

Co byste řekl na českou brankářskou školu? Ujel nám vlak?

Myslím, že jo. Teď se snaží, aby se to nějakým způsobem dohnalo. Fascinuje mě, když někdo mluví, jak máme skvělé české gólmany, ale ti brankáři odešli v sedmnácti letech do zámoří. Když Mrázek odletěl do Kanady, Vítkovice jej chtěly udržet. Neudržely ho a za trest, že odešel, mu zakázaly hrát na mistrovství světa osmnáctiletých. To je přece hloupost.

Škodíme sami sobě. Jakou má ten kluk cítit národní hrdost, když mu zakážeme hrát za nároďák? On sám cítil, že pro něj bude lepší jít do Kanady, že to chce zkusit. Když se tam zlepší, bude přece lepší i pro nároďák. Dneska mluvíme o Mrázkovi, ale nemáme jistotu, že kdyby zůstal tady, byl by na takové úrovni, na které je dneska v NHL. Že by se tam vůbec dostal. Možná by hokej vůbec nehrál, nebo by jej hrál na daleko nižší úrovni.

Když jsem se bavil s Milanem Hniličkou, řekl mi: „My jsme tady měli líné vzory. Nevěděl jsem, jak se má trénovat. Až když jsem přišel do New Yorku Rangers, najednou jsem viděl, jak se to dělá.“ Je to o konkurenci. Ta je tam úplně jiná. Na základě toho, jak jsem se bavil se Zdenem Chárou, předpokládám, že tam nikdo nikoho nutit nemusí. Nechceš? Nedělej. Za tebou je dalších padesát hokejistů. Tohle mluví za všechno.

Pokud někdo řekne, že se nemusíme bát o českou brankářskou školu, říkám si, jestli člověk, který o tom mluví, bere v potaz, že ti kluci odešli v šestnácti letech. Ve věku, kdy si uměli zavázat brusle a obléct výzbroj..., a jak jsem časem poznal, i v tom máme rezervy. Na co ta výzbroj je, jak se má oblékat, jak mají být přitažené betony. To jsou dost podstatné věci. Výzbroj je skoro 30 % výkonu. Když to má někdo špatné a nesedí to, nemůže dobře klouzat. Technicky jsou to fakt složité věci, abych je vysvětloval v rozhovoru.

Co musí mít dobrý gólman?

Kluci jsou tady něčím výjimeční. Umí číst hru, což se v podstatě už později nedá naučit. Jen číst hru, být v tom špičkový a ostatní věci mít podprůměrné, nemůžu být špičkový gólman. Když budu mít perfektní techniku, taktiku, budu mít výzbroj, psychiku a všechny tyto komponenty dám dohromady, pak budu špičkový brankář.

To, co měl eventuálně Hašek. Taky neměl úplně všechno, ale v některých věcech byl geniální. Martin Brodeur byl výborný. Hrál perfektně hokejkou, skvěle četl hru. I když v pozdějším věku jeho technika zaostávala. S hokejkou to výborně uměl Marty Turco. On nebyl gólman, v podstatě to byl obránce. Měl neskutečné rozehrávky. V okamžiku, kdy v NHL přišlo omezení, že se nemohlo chodit a hrát do rohů, mu sebrali výjimečnost a skončilo to pro něj.

Hugo Haas, nebo Hugo Boss?

Nedávno jsme psali o tom, že Jakub Kovář mění svůj brankářský styl. Lze to ještě?

Dá se úplně všechno. Finové se snaží puky chytat, Švédové blokovat. Finové hodně pracují s lapačkou před betony. Samozřejmě všechno má své plus a minus. Je nějaká technika, a pak je taktika. Jako brankář bych měl vyhodnotit, kdy puk vyrazím a kdy chytím. Třeba Lundqvist, když jde střela po ledě, puky vykopává. Dá do toho takovou ránu, že to prostě letí až k mantinelu, pak je těžké kotouč dorazit. Na druhou stranu, když hráli finále s Los Angeles, dostal gól, když nahozený puk na branku vykopl soupeři přímo na hokejku.

Na světě není gólman, který nedostane gól, stejně jako není člověk, který by neudělal chybu. Bohužel nejsme schopni se z toho poučit. Chyby jsou zkušenosti a na jejich základě se učíme. Ve škole napíšeme diktát. Šup, máme to celé červeně, pětku a jsme za pitomce. Pak dostaneme druhou pětku, třetí a máme strach, kdy přijde diktát. Jsme jen ochočováni, abychom chyby nedělali.

Jak vznikla vaše přezdívka Hugo?

Na vojně. Vždycky se mě ptali, jestli mám něco společného s tím hercem. Když jsem byl v Německu a narodil se mi syn, dal jsem mu takové jméno. Přece mu nedám jiné, když mu stejně všichni budou říkat Hugo. Cizincům je těžké vysvětlit, proč Hugo. Oni si to spojují s Hugo Bossem. Nerozumí tomu. Těžko Kanaďanovi vysvětlit, kdo je Hugo Haas. Když jsme v Německu jeli autobusem, ve kterém byli Němci, Kanaďané, Češi a Rusáci, dívali se na Pelíšky a smáli se jako blázen, oni koukali a nerozuměli tomu. Oni se pro změnu koukají na Simpsony, řežou se hlava nehlava a my si říkáme, zda se úplně zbláznili. (směje se)